Olejové barvy

Počátky olejových barev jak je dnes známe sahají až do 13. století, v té době se používaly hlavně pro jednoduché dekorace a povrchové vrstvy maleb. Mezi umělci se výrazněji rozšířily až v průběhu 15. a 16. století, kdy pomalu začaly nahrazovat (nebo alespoň doplňovat) barvy temperové a kvašové. Rozmach zaznamenaly nejprve v Itálii, odkud se pak rozšířily dále do Evropy. Od té doby s nimi pracovali prakticky všichni slavní malíři; Leonardo da Vinci, Vincent van Gogh, Rembrandt, a mnoho dalších.

Do malby přinesly hned několik výhod, z nichž většina charakteristických vlastností zůstává ojedinělými dodnes. Tou hlavní je nerozpustnost ve vodě, díky čemuž jsou po zaschnutí velmi odolné a v šetrných podmínkách vydrží po staletí. Dalšími je pak jejich výraznost, světlostálost, lesk, nižší výraznost tahů štětcem či přilnavost na skoro všechny povrchy. Dlouhá doba schnutí zase dovoluje s barvou pracovat velmi dlouhou dobu a vracet se k rozmalovaným částem obrazu.

Doba malby obrazu olejovými barvami se tak může velmi lišit. Od malířů, kteří pomocí techniky alla prima, namalují obraz za několik hodin, až po obrazy, které se dokončují několik let a skládají se ze řady více či méně lazurních vrstev. Barvy jsou v tomto flexibilní a dovolí každému pracovat s barvou dle jeho představ. Najít si však svou techniku a vyhovující styl může nějakou dobu trvat. Tím že olejové barvy jako takové není možné ředit vodou, se k úpravě konzistence a dalších vlastností používají média. Na rozdíl od akrylových, temperových či akvarelových barev se tak u olejomalby bez těchto pomůcek prakticky neobejdete. Základními přípravky jsou lněný olej, terpentýnový olej, závěrečný lak a sikativ pro urychlení schnutí barev; v nabídce však najdete i řadu dalších přípravků, které do malby buď přinesou něco nového nebo zjednoduší práci s barvou.

Olejomalba zůstává až dodnes jednou z nejoblíbenějších technik, svými vlastnostmi je unikátní a po právu považována za techniku mistrů.